OBEC DOUBRAVY

Mikroregion Luhačovické zálesí

Mikroregion Luhačovské Zálesí je etnografický region na pomezí Hané, Slovácka a Valašska, který se skládá z 24 obcí. Historicky patřil k panstvím Uherský Brod, Luhačovice a Světlov a později k různým soudním okresům. Nejstarší osídlení pochází z 12. století a v 13. a 14. století proběhla česká kolonizace. V 15. a 16. století byl kraj postižen válkami a vpády, ale také zažil kulturní a hospodářský rozvoj. V 17. a 18. století byl kraj opět sužován konflikty, ale také obohacen barokní architekturou a tržními právy. V 19. a 20. století se rozvíjel průmysl, železnice a lázeňství.

Luhačovské Zálesí bylo tradičně zemědělským krajem s chovem ovcí a koz, ovocnářstvím, včelařstvím a výrobou alkoholu. Mnozí obyvatelé se živili sezónními pracemi nebo se vystěhovali do Ameriky. Průmysl zde zastupovaly koželužny, obuvnické továrny, cihelny a likérky. Lázně Luhačovice jsou známé svými léčebnými prameny a architekturou Dušana Jurkoviče. Lázně navštěvovaly osobnosti jako Leoš Janáček nebo Pavol Blaho.

Po roce 1989 došlo k privatizaci a restrukturalizaci zemědělství a průmyslu. Luhačovice a Slavičín jsou městy, zatímco ostatní obce spadají pod Luhačovice nebo Zlín.

zalesi.png (135 KB)

Dalšími významnými městy a obcemi v regionu jsou Slavičín, který je průmyslově-obchodním centrem, Pozlovice, které jsou oblíbenou destinací cestovního ruchu a lázeňství, a obce v povodí Horní Olšavy, které tvoří zajímavý kout regionu. Západní část území je ovlivňována Zlínem, pod který spadá jedenáct obcí. Region má bohatou historii, která sahá až do 12. století, a je svědkem mnoha kulturních a hospodářských změn.

Mikroregion Luhačovské Zálesí je geologicky součástí karpatského flyše, který tvoří členité hřbety a údolí v račanské jednotce. Území je ovlivněno přírodními parky Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, kde se nacházejí nejvyšší vrcholy Uhliska a Komonec. Území je hornaté a plošší směrem na západ, kde je také nížinnější. Území je chudé na nerostné suroviny, podzemní i povrchové vody, ale bohaté na minerální prameny uhličité a sirné. Vodní zdroje jsou zajišťovány přehradami Luhačovickou, Ludkovickou a Částkovskou.

Přírodní podmínky ovlivňovaly životní styl a práci lidí. Stavělo se ze dřeva nebo z hlíny. V 19. století se začaly objevovat zděné domy z cihel a střechy z došků nahradil šindel. Typické pro starou architekturu na Luhačovickém Zálesí byly patrové komory s pavlačí, které byly oddělené od bydlení. Zajímavé byly také dřevěné sušírny na ovoce, které souvisely s obvyklou prací zdejších lidí – ovocnářstvím.

Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměsnání byly podmíněny především přírodními podmínkami. Nejprve ze dřeva, pak z nabíjené hlíny a nakonec z nepálených cihel se stavěly domy, ale také charakteristické patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel – ovocnářstvím. Kromě pěstování ovoce se lidé živili zemědělstvím, které se soustřeďovalo hlavně na pěstování obilnin a okopanin a chov dobytka. Hodně se zde selo konopí a len, které se pak podomácky zpracovávalo v plátno.

Plody přírody – kořínky zelin a bylin, lesní nebo plané ovoce, nejrůznější druhy hub, žab a raků pojídala mládež a pasáčci při pastvě dobytka. Každodenní stravou byl chléb, přes týden se jedly různé druhy zasmažených a bezjíškových polévek, moučná jídla a kaše, omáčky, zelenina, něco málo masitých pokrmů, mléčných produktů a brambory. Maso se jedlo převážně vařené – hovězí, skopové, vepřové anebo drůbež. Nejčastěji se k němu přikusoval knedlík, velmi často se přidávalo zelí z bečky. Jedlo se třikrát denně, svačina se dávala jen nádeníkům. Až na přelomu 19. a 20. století se v luhačovickém Zálesí ustálil sváteční a obřadní jídelníček.

Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí byl ovlivněn horským prostředím a domácí výrobou materiálů jako sukno, konopné a lněné plátno. Později se začaly používat kupované materiály a nížinné prvky. Typickou ozdobou lidového kroje byla výšivka, která zdobila nejen oblečení, ale i obřadní plachty. Vyšívačské umění se vyvíjelo od jednoduchých stehů k složitým kompozicím. V 19. století se do kroje začal používat také modrotisk z místních i vzdálenějších dí­len.

divky-1.jpg (492 KB)

divky1.jpg (212 KB) divky1c.jpg (212 KB)

(pro srovnání kolorováno)

divky2.jpg (212 KB) divky2c.jpg (212 KB)

(pro srovnání kolorováno)

11.jpg (284 KB)

živůtek, sukno, Doubravy, první polovina 19. století

30.jpg (391 KB)

rukávce svatební, Doubravy, rekonstrukce podle roku 1840

23.jpg (428 KB)

živůtek, brokát, Doubravy, kolem roku 1940

Ženský kroj se skládal z těsného rubáče s oplečím a rukávců s výšivkou, sukně z plátna nebo barvířské látky, soukenné vesty a pletených punčoch. Na nohou nosily ženy soukenné boty nebo holínky. Na hlavě měly červené šátky s různými úvazy. Mužský kroj se skládal z soukenných šňůrovaných nohavic, plátěné košile a vesty s výšivkou, klobouku ve tvaru brúsku, soukenné župice a kožených bot s podkovovitými podpatky a střapci. Pracovní oděv byl jednodušší, z konopných plátěných kalhot, lněné košile a koženého pásu.

odvedenec.jpg (212 KB) odvedenec31.jpg (212 KB)

(pro srovnání kolorováno)

Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí byl v minulosti součástí každodenního i svátečního života. Odrážel vlivy různých etnografických oblastí a měnil se podle módy a dostupnosti materiálů. Nošení krojů postupně ustoupilo na přelomu 19. a 20. století, ale zůstalo zachováno jako součást lidové kultury a tradic.

matka-chlapci.jpg (589 KB)

zdroj obrázků: kniha Lidový kroj luhačovického Zálesí, Blanka Petráková

EU
Luhačovské Zálesí
Evropská Unie
Luhačovice
Zlínský kraj
  Prosím čekejte...