Mikroregion Luhačovické zálesí

Mikroregion Luhačovské Zálesí je etnografický region na pomezí Hané, Slovácka a Valašska, který se skládá z 24 obcí. Historicky patřil k panstvím Uherský Brod, Luhačovice a Světlov a později k různým soudním okresům. Nejstarší osídlení pochází z 12. století a v 13. a 14. století proběhla česká kolonizace. V 15. a 16. století byl kraj postižen válkami a vpády, ale také zažil kulturní a hospodářský rozvoj. V 17. a 18. století byl kraj opět sužován konflikty, ale také obohacen barokní architekturou a tržními právy. V 19. a 20. století se rozvíjel průmysl, železnice a lázeňství.

Luhačovské Zálesí bylo tradičně zemědělským krajem s chovem ovcí a koz, ovocnářstvím, včelařstvím a výrobou alkoholu. Mnozí obyvatelé se živili sezónními pracemi nebo se vystěhovali do Ameriky. Průmysl zde zastupovaly koželužny, obuvnické továrny, cihelny a likérky. Lázně Luhačovice jsou známé svými léčebnými prameny a architekturou Dušana Jurkoviče. Lázně navštěvovaly osobnosti jako Leoš Janáček nebo Pavol Blaho.

Po roce 1989 došlo k privatizaci a restrukturalizaci zemědělství a průmyslu. Luhačovice a Slavičín jsou městy, zatímco ostatní obce spadají pod Luhačovice nebo Zlín.

Dalšími významnými městy a obcemi v regionu jsou Slavičín, který je průmyslově-obchodním centrem, Pozlovice, které jsou oblíbenou destinací cestovního ruchu a lázeňství, a obce v povodí Horní Olšavy, které tvoří zajímavý kout regionu. Západní část území je ovlivňována Zlínem, pod který spadá jedenáct obcí. Region má bohatou historii, která sahá až do 12. století, a je svědkem mnoha kulturních a hospodářských změn.

Mikroregion Luhačovské Zálesí je geologicky součástí karpatského flyše, který tvoří členité hřbety a údolí v račanské jednotce. Území je ovlivněno přírodními parky Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, kde se nacházejí nejvyšší vrcholy Uhliska a Komonec. Území je hornaté a plošší směrem na západ, kde je také nížinnější. Území je chudé na nerostné suroviny, podzemní i povrchové vody, ale bohaté na minerální prameny uhličité a sirné. Vodní zdroje jsou zajišťovány přehradami Luhačovickou, Ludkovickou a Částkovskou.

Přírodní podmínky ovlivňovaly životní styl a práci lidí. Stavělo se ze dřeva nebo z hlíny. V 19. století se začaly objevovat zděné domy z cihel a střechy z došků nahradil šindel. Typické pro starou architekturu na Luhačovickém Zálesí byly patrové komory s pavlačí, které byly oddělené od bydlení. Zajímavé byly také dřevěné sušírny na ovoce, které souvisely s obvyklou prací zdejších lidí – ovocnářstvím.

Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměsnání byly podmíněny především přírodními podmínkami. Nejprve ze dřeva, pak z nabíjené hlíny a nakonec z nepálených cihel se stavěly domy, ale také charakteristické patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel – ovocnářstvím. Kromě pěstování ovoce se lidé živili zemědělstvím, které se soustřeďovalo hlavně na pěstování obilnin a okopanin a chov dobytka. Hodně se zde selo konopí a len, které se pak podomácky zpracovávalo v plátno.

Plody přírody – kořínky zelin a bylin, lesní nebo plané ovoce, nejrůznější druhy hub, žab a raků pojídala mládež a pasáčci při pastvě dobytka. Každodenní stravou byl chléb, přes týden se jedly různé druhy zasmažených a bezjíškových polévek, moučná jídla a kaše, omáčky, zelenina, něco málo masitých pokrmů, mléčných produktů a brambory. Maso se jedlo převážně vařené – hovězí, skopové, vepřové anebo drůbež. Nejčastěji se k němu přikusoval knedlík, velmi často se přidávalo zelí z bečky. Jedlo se třikrát denně, svačina se dávala jen nádeníkům. Až na přelomu 19. a 20. století se v luhačovickém Zálesí ustálil sváteční a obřadní jídelníček.

Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí byl ovlivněn horským prostředím a domácí výrobou materiálů jako sukno, konopné a lněné plátno. Později se začaly používat kupované materiály a nížinné prvky. Typickou ozdobou lidového kroje byla výšivka, která zdobila nejen oblečení, ale i obřadní plachty. Vyšívačské umění se vyvíjelo od jednoduchých stehů k složitým kompozicím. V 19. století se do kroje začal používat také modrotisk z místních i vzdálenějších dí­len.

(pro srovnání kolorováno)

(pro srovnání kolorováno)

živůtek, sukno, Doubravy, první polovina 19. století

rukávce svatební, Doubravy, rekonstrukce podle roku 1840

živůtek, brokát, Doubravy, kolem roku 1940

Ženský kroj se skládal z těsného rubáče s oplečím a rukávců s výšivkou, sukně z plátna nebo barvířské látky, soukenné vesty a pletených punčoch. Na nohou nosily ženy soukenné boty nebo holínky. Na hlavě měly červené šátky s různými úvazy. Mužský kroj se skládal z soukenných šňůrovaných nohavic, plátěné košile a vesty s výšivkou, klobouku ve tvaru brúsku, soukenné župice a kožených bot s podkovovitými podpatky a střapci. Pracovní oděv byl jednodušší, z konopných plátěných kalhot, lněné košile a koženého pásu.

(pro srovnání kolorováno)

Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí byl v minulosti součástí každodenního i svátečního života. Odrážel vlivy různých etnografických oblastí a měnil se podle módy a dostupnosti materiálů. Nošení krojů postupně ustoupilo na přelomu 19. a 20. století, ale zůstalo zachováno jako součást lidové kultury a tradic.

zdroj obrázků: kniha Lidový kroj luhačovického Zálesí, Blanka Petráková